Tak jednou se to muselo pokazit a právě to přišlo.

Nicméně začněme pěkně popořádku. Jsme na Fiji!!

Je to nejdál, co se Karlův diabetes a moje titanové kyčle, kdy dostaly. Cesta z Bali sem trvá ještě dalších 10 hodin letu, takže jo, je to fakt dálka.

Letěli jsme s firmou JetStar, což je místní low cost dopravních firma. Takže lety bez jídla (jen voda) a bez televize, ta se platila (každý film zvlášť).

Jo a máme tu 10 hodin časový rozdil, do plusu. Takže vy máte kolem půlnoci, když toto píšu my už čtvrt na 11 dopoledne.

Fiji pro nás vždy mělo takovou “příchuť” něčeho luxusního, strašně moc vzdáleho, že se sem snad nikdy nedostaneme. No je pravda, že tu je draho, nicméně náš skromný pokojík má do luxusu daleko, takže se dá najít i “levnější” dostupné ubytování.

A teď k těm nepříjemným zprávám, je hlavně jedna a to, že mi ztratili krosnu. Zatím to nebere nijak fatalně, část věci mám u Karla a i nějaké leky dáma dohromady (Inzulín má Karel vždy u sebe), ale tak nepotěší to. Navíc se nám neozyvaji z dalšího hotelu, takže budu muset najít loď, co nás tam doveze, což při současných cenách bude trošku horor.

No ale aspoň je to práva cestovatelská výzva, ale tu krosnu bych jim radil najit, mám jen jedno spodní prádlo

Tak dobrou noc, my jdeme řešit a pak si to tu trošku projít (jen taková cenová zajímavost jeden Mentos tu stojí 49 korun na Bali 5 korun)

Titan a Inzulín