To, jaké problémy s ubytováním jsme řešili včera, už víte. Kdo neví, ať se podívá na video v minulém příspěvku

Ještě jsme vám zapomněli napsat o našem předchozím dnu, který jsme strávili v Lisabonu.

Pokud se vám zdá lehce nelogické cestování Lisabon – Sintra – Lisabon. Tak to bylo z toho důvodu, že z Lisabonu jsme měli objednaný autobus a bylo lepší se tam vyspat a ráno jet rovnou na autobusové nádraží než rychle ze Sintry jet vlakem do Lisabonu a pak běžet na bus, aby nám neujel.

A řekl jsem si na tu noc nám bohatě stačí hostel se sdíleným pokojem. Cena byla takřka zadarmo, hodnocení na Bookingu dosahovalo 90%, tam nemoha být chyba.

A víte, co? Nebyla, hostel byl v pořádku, dokonce nás šokovali, že máme i snídani. Jen když jsme přišli do pokoje, tak jsem byli lehce překvapeni. Byl to 6 lůžkový pokoj (pořád polovina toho, co na Fiji) jenže tam byly postele nad sebou 3 ve dvou řadách…

A my měli zrovna ty nahoře. Tedy jednu úplně nahoře a druhou uprostřed. Prvně jsem prohlásil, že budu spát uplně nahoře, že to není problém. Toto své tvrzení jsem potvrdil tím, že jsem i nahoru vylezl, zatím co šel Karel na toaletu.

No a pak jsem i já potřeboval na toaletu, jenže jsem nedokázal slézt. Trapnost této situace byla v tom, že jsem už nebyl v pokoji sám, ale přišli už naši spolunocležníci (2 starší Indové). Prvně jsem dělal, že to jen zkouším. Pak už jsem ale fakt potřeboval dolů. Tak se mi pánové snažili pomoci. Nešlo to .. 5 minut jsme to zkoušli, pak se začal smát první Ind.. Pak se začal smát druhý Ind a pak jsem se začal smát já a řekl že na to prdím a budu holt žít nahoře

Přišel Karel, řekl, co tam nahoře dělam za komedii a proč neslezu. Tak až s jeho pomocí se to povedlo a my šli ven.

Prošli jsme ještě 2 poslední památky (Belénskou věž a Klášter sv. Jeronýma). Fotky máte v galerii, tak se můžete podívat.

Večer jsme vyrazili do centra trošku si “vyhodit z kopejtka”. V Sintře jsme potkali jeden pár italských cestovatelů a domluvili jsme se, že v Lisabonu vyrazíme večer do baru. Tak jsme vyrazili.

Jedna věc, já když jsem měl po operacích strašně jsem se bál, že už normální život skončí. Mám rád tancování a rád chodím tancovat, což před operací už nešlo a poté jsem se bál, že už to nepůjde. Vážení omyl, nohy slouží ještě lepé než předtím a i po výměně kyčle člověk může protančit střevíce na parketu.

Myslím, že na nás v hostelu nezapomenou, když jsme se v půl 6 ráno vraceli na ubytování a muselí oba vylézet nahoru do postelí, určitě jsme byli tišší jak myšky.

A ne Madonnu jsem nenašli

Titan a Inzulín